Když jsem přestala skrývat svoje nohy, rozpadly se mi doma i v práci jistoty, o kterých jsem si myslela, že jsou normální

„Ty ses jako neholila schválně?“ zeptala se mě Petra v kuchyňce tak nahlas, že se otočil i Mirek od kávovaru.

Stála jsem tam v šatech bez rukávů, kelímek s kávou v ruce, a měla jsem chuť se propadnout. Ne proto, že by se ptala. Ale tím tónem. Jako kdyby mě přistihla při něčem nechutném.

„Jo. Schválně,“ řekla jsem.

Petra se ušklíbla. „Aha. Takový ten protest?“

Mirek se zasmál pod nos. „No, hlavně ať nám tady nezačne boj proti mýdlu.“

V tu chvíli jsem cítila, jak mi hoří obličej. A úplně stejně mě pálila kůže v podpaží, rozedřená a posetá červenými pupínky, které jsem si měsíce mazala mastmi a stejně se vracely.

To celé ale nezačalo v práci. Začalo to doma v koupelně, když jsem jednou po sprše seděla na zavřeném záchodě, v ruce holítko, a brečela jsem vzteky. Nohy jsem měla samý štípance, v tříslech zanícené flíčky, podpaží jak po smirkovém papíru. Kožní mi už podruhé řekla, že moje kůže je přecitlivělá a že neustálé holení, pěny, deodoranty a podráždění to jen zhoršují.

„Tak se nějakou dobu neholte,“ řekla věcně.

Jak jednoduše to znělo jí.

Jenže já jsem přesně věděla, co to znamená. Pohledy. Poznámky. To trapné české pošklebování, které se tváří jako sranda.

Když jsem to večer řekla doma, manžel se nejdřív zasmál, protože si myslel, že přeháním.

„Tak si kup lepší strojek, ne?“ řekl Tomáš a ani nezvedl oči od televize.

„Tomáši, já mám z toho ekzém.“

„No jo, ale úplně se na to vykašlat? To je trochu… nevím.“

„Trochu co?“

Konečně se na mě podíval. „Trochu extrém.“

To slovo ve mně zůstalo. Extrém. Jako kdyby bylo extrém chtít, aby mě vlastní tělo nebolelo.

Moje máma byla ještě horší. Když si všimla chloupků na nohách, stáhla rty do té své tenké čárky.

„Ty se o sebe přestáváš starat?“ zeptala se.

„Starám se o sebe právě tímhle.“

„Prosím tě. Ženská má být upravená. Vždycky to tak bylo.“

Moje sestra Lenka si odkašlala a řekla: „Mami, nech ji.“ Jenže pak mi později v kuchyni pošeptala: „Hele, já tě chápu, ale nediv se, že to lidi řeší.“

Nediv se. To bylo přesně ono. Všichni se tvářili, že problém není v jejich řečech, ale ve mně. Že provokuju už tím, že existuju trochu jinak, než čekají.

Nejhorší byly drobnosti. V práci si kolegyně začaly mezi sebou doporučovat depilační salony tak nahlas, aby to dolehlo ke mně. Jednou mi Petra přinesla vzorek gelu po holení a položila ho na stůl se slovy: „Neber to zle.“

Vzala jsem ten sáček a strčila ho do šuplíku. Pak jsem šla na záchod a zamkla se tam. Neplakala jsem. Byla jsem už spíš tvrdá. Taková nepříjemně tvrdá, až jsem se sama sebe lekla.

A možná právě tehdy jsem začala psát.

Nejdřív jeden příspěvek. Bez filtru. Jen fotka mojí nohy na slunci a věta: „Přestala jsem si holit nohy, protože moje kůže už to nezvládala, a zjistila jsem, kolik lidí má větší problém s mými chlupy než s mojí bolestí.“

Čekala jsem výsměch. A on přišel. Pár chlapů psalo, že je to nechutné. Jedna žena mi napsala, že se vracíme do pravěku. Ale pod tím se začaly objevovat jiné komentáře.

„Mám lupénku a zažila jsem to samé.“

„Díky, že to píšeš nahlas.“

„Taky už nechci dělat věci jen proto, aby byl klid.“

Četla jsem to večer v posteli a normálně se mi třásly ruce. Ne proto, že by se svět zázračně změnil. Ale protože jsem poprvé nebyla sama.

Psala jsem dál. O kožní lékařce. O tom, jak jsem se styděla jít v létě v sukni na nákup do Alberta. O tom, že hygiena není totéž co holení, i když se to u nás pořád hází do jednoho pytle. O tom, jak tě unaví donekonečna vysvětlovat, že nikoho nenapadáš, jen nechceš žít podle cizího seznamu.

Tomáš to nejdřív nesl špatně.

„Musíš to věšet na internet? Nestačí, že to řešíme doma?“

„Právě že doma to neřešíme. Doma mi akorát říkáš, že jsem extrém.“

Dlouho mlčel. Pak si sedl ke stolu a promnul si obličej.

„Já… asi jsem nevěděl, jak moc tě to bolí. Myslel jsem, že je to nějaká fáze.“

To nebyla omluva, jakou bych si vysnila. Ale byla pravdivá. A po pravdě řečeno, stačila mi víc než nějaké naučené promiň.

Máma to vzdávala pomaleji. Ještě několikrát utrousila něco o zanedbanosti. Jenže když jednou viděla moje staré fotky vyrážky a rozškrábané kůže, ztichla.

„Tohle jsi měla až takhle?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem.

Seděla naproti mně, míchala kávu už dávno rozmíchanou a pak řekla: „Já tomu asi nerozumím. Ale jestli je ti takhle líp… tak dobře.“

Nebyla to podpora jak z filmu. Spíš opatrné příměří. Ale i to pro mě znamenalo strašně moc.

Dneska už si chloupků skoro nikdo nevšímá. Nebo jsem se možná jen naučila nevšímat si těch, kteří si jich všímají až moc. V práci Petra občas pořád pronese nějakou jízlivost, ale už mě to nerozloží. A Tomáš? Ten mi nedávno u bazénu jen podal ručník a úplně normálně se mě zeptal, jestli namažu záda opalovacím krémem.

Tak obyčejná věc. A přitom pro mě znamenala víc než všechny debaty.

Fakt je ženská zanedbaná jen proto, že nevypadá podle cizí představy? A proč tolik lidí dráždí, když si někdo konečně dovolí být ve svém těle po svém?