Když jsem pochopila, že nejlepší kamarádku už neztrácím kvůli hádce, ale kvůli tomu, že se z nás staly dvě cizí ženy

Zírala jsem na displej telefonu a cítila, jak se mi stáhl žaludek. Od Jany mi po třech měsících přišla zpráva. Ne žádné „jak se máš“ nebo „promiň, že se neozývám“. Jen fotka jejího syna v jakémsi plaveckém kurzu a pod tím: „Myslíš, že jsou pro tříleté dítě lepší plavky s UV filtrem, nebo je to zbytečné?“ V tu chvíli jsem měla chuť telefon odhodit přes celý obývák.

Seděla jsem v teplácích na gauči, vedle sebe hrnek studeného kafe, oči nateklé po probdělé noci. Dva dny předtím mi lékařka řekla, že moje další těhotenství je velmi nejisté. Nechtěla jsem litovat sama sebe, ale byla jsem rozbitá. A moje nejlepší kamarádka, člověk, kterému jsem kdysi volala jako první úplně se vším, mi po měsících ticha pošle plavky.

S Janou jsme se znaly od střední. Prošly jsme spolu maturitou, prvními pracemi, rozchody, levnými víny na lavičce i trapnými Vánoci u cizích rodičů, když jsme nechtěly být samy. Když otěhotněla, měla jsem radost snad víc než ona. Objížděla jsem s ní obchody v Praze, pomáhala jí skládat postýlku, poslouchala její strach z porodu.

Jenže po narození Matýska jako by se za ní zavřely dveře.

Nejdřív jsem to chápala. Miminko, nevyspání, hormony. Jenže z měsíců byly roky. Každý náš hovor vypadal stejně.

„Víš, já teď řeším, jestli ho dát už na angličtinu.“

„Jani, jsou mu dva.“

„No právě. Dneska když nezačneš včas, dítě zaostává.“

Pak mi začala posílat odkazy na sirupy, vitamíny, probiotika, kurzy senzomotoriky, zdravé svačinky bez cukru. Když jsem jí jednou napsala, že jsem se rozešla s přítelem a je mi fakt mizerně, odpověděla až večer.

„Promiň, nestíhala jsem. Hele a bereš teď nějaký hořčík? Na psychiku je to prý dobrý.“

To mě tehdy úplně dorazilo.

Nešlo o ten hořčík. Šlo o to, že mě vůbec neslyšela. Jako bych se jí ztratila za hradbou plenek, kroužků, lahviček a nekonečných tabulek, co dítě už musí umět. A když jsme se přece jen viděly, nebyla jsem tam já a Jana. Byla jsem tam já, Jana a Matýskův režim.

Jednou jsem k ní přijela do Kladna s bábovkou, protože mi do telefonu skoro brečela, že je vyčerpaná. Otevřela mi, kruhy pod očima, mastné vlasy stažené do culíku. Chtěla jsem ji obejmout, ale sotva jsem si sundala boty, začala.

„Prosím tě, podívej se, nezdá se ti, že má trochu vyrážku? A kolikrát denně by měl teď vlastně…“

Stála jsem v předsíni a držela tu bábovku jak idiot.

„Jani, a jak jsi na tom ty?“ zeptala jsem se.

Podívala se na mě, jako by otázce skoro nerozuměla.

„No… normálně. Hlavně aby byl Matýsek v pohodě.“

Tehdy jsem poprvé cítila něco ošklivého. Ne lítost. Vztek.

Pak přišlo moje nejhorší období. Rozchod, problémy v práci, vyšetření v nemocnici. Byla jsem sama v malém bytě v Brně a občas jsem celý víkend s nikým nepromluvila. Janě jsem jednou v noci napsala dlouhou zprávu. Že se bojím. Že mám pocit, že se mi všechno sype. Odpověděla druhý den odpoledne.

„Promiň, Matýsek teď špatně spí. To je hrozný. A zkoušelas vysadit lepek? Někdy to dělá i psychiku.“

Seděla jsem tehdy na podlaze v koupelně a normálně jsem se rozesmála. Takovým tím hnusným smíchem, když už člověku trochu hrábne. Pak jsem jí neodepsala.

Neozvala se ani ona.

Týdny. Měsíce. Pak už to bylo trapné prolomit. Věděla jsem z jejího Facebooku, že Matýsek chodí na cvičení, na keramiku, snad i na něco s hudbou. Ona zase možná viděla moje fotky z práce a myslela si, že jsem v pohodě. Jak málo stačí, aby dvě blízké ženské úplně minuly to podstatné.

Po skoro roce jsme se potkaly náhodou u nádraží. Bylo sychravo, já táhla tašku z Alberta a ona tlačila kočárek, i když už v něm Matýsek skoro přetékal.

Chvíli jsme na sebe jen koukaly.

„Ty jo, ahoj,“ řekla Jana tiše.

Šly jsme pak na kafe, tak nějak z povinnosti, ale i ze zvědavosti. Seděly jsme naproti sobě a obě vypadaly starší, než jsme byly.

„Byla jsem na tebe naštvaná,“ řekla jsem rovnou.

Přikývla. „Já vím. A já zase měla pocit, že tě moje dítě obtěžuje.“

„Ne tvoje dítě. To, že už pro tebe neexistovalo nic jiného.“

Jana sklopila oči. Dlouho míchala kávu, i když už v ní cukr dávno nebyl.

„Já byla úplně v háji,“ řekla nakonec. „Po porodu jsem to nezvládala. Měla jsem strach o všechno. O něj, o sebe, o peníze. Radek byl pořád v práci, máma mi jen radila a kritizovala. Já se asi upnula na tyhle věci, protože jsem měla pocit, že když vyberu správný kroužek a správný vitamín, tak aspoň něco dělám dobře.“

To mě zabolelo. Protože to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem v ní zase slyšela starou Janu.

„A já čekala, že se mě jednou zeptáš, jestli to zvládám já,“ odpověděla jsem. „Neptala ses.“

„Já vím,“ zašeptala.

Chvíli bylo ticho. Skoro úlevné. Jenže pak jsme obě pochopily, že tohle přiznání nic nespraví. Že si rozumíme v bolesti, ale už ne v životě.

Vyprávěla mi o školce, logopedii a tom, že zvažují stěhování za Prahu. Já mluvila o tom, že možná odejdu z práce a že už nemám sílu se pořád někomu přizpůsobovat. Poslouchaly jsme se slušně, ale bez jiskry. Bez toho starého „já tě znám“. Jako dvě bývalé kamarádky, které se ještě snaží najít most, ale pod nohama už mají jen mlhu.

Když jsme se loučily, objaly jsme se.

Nebyl v tom hněv. To bylo na tom snad nejhorší. Jen smutek a únava.

Od té doby si občas pošleme zprávu k narozeninám. Nic víc. Někdy si říkám, jestli jsem ji měla víc podržet, nebo jestli ona měla víc vidět mě. Asi obojí. Jenže některé vztahy neumřou kvůli jedné velké zradě. Rozpadnou se potichu, mezi neodpovězenou zprávou a pocitem, že vedle člověka, kterého milujete, jste najednou úplně sami.

Pořád nevím, co bolí víc. Jestli hádka, nebo tohle tiché vyhasnutí někoho, kdo býval skoro rodina.

Měly jste to taky někdy tak? Že jste se s někým neodcizily kvůli nenávisti, ale prostě proto, že už jste se navzájem přestaly poznávat?