Po pohřbu rodičů jsem přestala své sestře zvedat telefon a kvůli dědictví jsem ji odstřihla ze svého života

„Ty sis to stejně vždycky uměla zařídit tak, aby všechno bylo tvoje!“ vyjela na mě Jitka uprostřed kuchyně, ještě v černých šatech z tátova pohřbu. Stála naproti mně, rudá v obličeji, ruce sevřené v pěst. Na stole ležely hrnky od kafe, talířek s nedojedenou bábovkou a mezi tím obálka od notáře. Ten obraz mám v hlavě doteď. Smutek, který se ani nestihl usadit, a do něj její hlas, ostrý jak nůž.

„Nech toho, Jitko. Táta je dva dny po smrti,“ řekla jsem tiše.

„Právě proto to řeším teď. Protože ty už máš určitě všechno dávno promyšlený.“

Tohle byla přesně ona. I když jsme byly malé, uměla zkazit každou chvíli. Když jsem dostala k Vánocům kolo, brečela tak dlouho, až jí rodiče koupili lepší. Když jsem se dostala na gympl, týden se mnou nemluvila. A když jsem se pak přestěhovala do Brna, roznesla po celé rodině, že si hraju na něco víc.

Jenže pravda byla jiná. Já jsem odcházela hlavně proto, abych od ní měla klid.

Naše máma celý život opakovala, že jsme sestry a jednou budeme mít jen jedna druhou. Jenže ona neviděla, nebo nechtěla vidět, jak to mezi námi doopravdy vypadá. Jitka mě shazovala před příbuznými, opravovala každou mou větu, a když se něco povedlo jí, čekala obdiv. Když se něco povedlo mně, hledala na tom chybu.

Po mámině smrti se to ještě zhoršilo. Táta zůstal sám v domě u Kolína a já za ním jezdila skoro každý víkend. Nakoupit, uklidit, vzít ho k doktorovi. Jitka bydlela o dvacet minut dál, ale pokaždé měla důvod, proč nemůže. Jednou práce, podruhé děti, potřetí záda. Táta ji přesto omlouval.

„Jitka to má těžký,“ říkal.

A já jen stála u dřezu a myla jeho hrnky, protože kdybych otevřela pusu, pohádali bychom se i my dva.

Když táta zemřel, byla jsem vyčerpaná tak, že jsem skoro nespala. A do toho přišlo dědictví. Rodný dům, malá zahrada, pár úspor, stará škodovka a hlavně chata po prarodičích v Posázaví. Chata byla pro nás obě citlivé místo. Já ji milovala. Jitka ji chtěla, protože „má větší rodinu a víc ji využije“.

U notáře seděla jako na jehlách.

„Dům prodáme a peníze na půl. Chata bude moje,“ řekla rovnou, aniž by se na mě podívala.

„Proč tvoje?“

Pokrčila rameny. „Protože ty máš byt v Brně. Já nemám nic.“

To mě skoro rozesmálo, jenže spíš zoufale. Jitka s manželem žili v domě jeho rodičů, bez nájmu. Já měla hypotéku na třicet let a poslední rok jsem sotva dýchala, jak šly nahoru splátky.

„Nemáš nic? A táta, když potřeboval novou lednici, tak ji kdo zaplatil? Když mu odešel kotel, kdo to řešil?“ vyjela jsem poprvé nahlas.

Jitka se na mě otočila tak prudce, až jí spadla kabelka.

„Zase si hraješ na spasitelku. Nikdo tě o to neprosil.“

„Táta mě prosil.“

„Tak sis tím kupovala jeho přízeň!“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ne kvůli chatě. Kvůli tomu, jak snadno udělala z péče obchod. Jak všechno překroutila, jen aby nemusela cítit vinu.

Pak začalo peklo. Telefonáty v noci. Zprávy plné jedu. Jednou mi napsala, že jsem mámu uštvala. Podruhé, že jsem tátu zmanipulovala. Dokonce obvolala dvě tety a řekla jim, že jsem z domu odvezla šperky. Ty šperky byly máminy bižuterie z trhu a starý řetízek po babičce, který mi sama dala ještě za života.

Nejhorší bylo, že část rodiny jí věřila. Ne úplně, ale dost na to, aby se mě začali vyptávat takovým tím opatrným tónem, který bolí víc než přímá urážka.

Jednou jsem po práci seděla v autě před domem a najednou jsem se nemohla nadechnout. Ruce se mi třásly, srdce bušilo jak o závod. Myslela jsem, že mám infarkt. Doktorka mi pak řekla, že to byl silný úzkostný záchvat.

A tehdy mi došlo, že takhle už to dál nejde.

Poslední rozhovor s Jitkou proběhl na parkovišti před Lidlem. Chtěla se „domluvit jako dospělé“. Už když přicházela, viděla jsem na ní, že je nabroušená.

„Tak co, vzdáš se konečně té chaty?“ začala místo pozdravu.

Podívala jsem se na ni a úplně klidně řekla: „Nevzdám. Ale hlavně končím s tebou.“

Zasmála se. „Prosím tě, nedělej drama.“

„To není drama. Já už nechci tvoje telefonáty, zprávy, pomluvy, výčitky. Nechci tě ve svým životě.“

Poprvé ztichla.

„Ty bys kvůli majetku zahodila sestru?“ sykla.

A já zavrtěla hlavou. „Ne. Já tě zahazuju kvůli tomu, cos mi dělala celý život. To dědictví to jen odkrylo.“

Chvíli na mě koukala, jako bych jí dala facku. Pak procedila, že jsem bezcitná kráva, sedla do auta a odjela. A víte co? Rozbrečela jsem se tam mezi nákupními vozíky tak, že jsem skoro neviděla. Ale zároveň se mi po dlouhé době ulevilo.

Od té doby jsou to dva roky. Všude jsem si ji zablokovala. Přes právníka jsme majetek dořešily, chata se nakonec prodala, protože jsme se nebyly schopné dohodnout. Mrzí mě to dodnes. Ale mě ještě víc mrzelo, co ze mě ten vztah dělal. Byla jsem protivná, vyčerpaná, pořád ve střehu. Doma jsem štěkala i na manžela a syna. To už jsem nechtěla.

Občas mi někdo z rodiny řekne, že krev není voda. Jenže krev sama o sobě nestačí, když je v ní tolik jedu. Někdy není největší krutost odejít. Někdy je největší krutost zůstávat a nechat se ničit.

Dodnes nevím, jestli jsem o sestru přišla až po smrti rodičů, nebo jsem ji vlastně nikdy neměla. Udělaly byste to na mém místě taky, nebo jsem to měla vydržet dál?