Myslela jsem, že mám dokonalého zetě – dokud mi nezačal účtovat za hlídání vnoučete

„Mami, mohla bys dnes večer pohlídat Lukáška?“ ptala se mě Monika, moje dcera, s jasnými očima tak podobnými těm, které jsem vídala v zrcadle ještě jako malá holka. Bydlí vedle v panelovém domě, a tím spíš jsem byla ten typ babičky „když cokoliv potřebujete, stačí zaklepat.“ Vždyť jsem pro ni udělala první poslední – po smrti manžela jsme to byly hlavně my dvě. Když si přivedla Romana, byla jsem dojatá, že si vybrala právě jeho. Vždy usměvavý, pozorný, pomáhal, když bylo potřeba opravit zámek nebo vymalovat pokoj. Myslela jsem, že máme v rodině klenot.

Nebylo výjimkou, že s Lukáškem trávím odpoledne, jakmile Monika nebo Roman potřebují vyřídit cokoliv okolo jejich kavárny. Už dávno jsem se naučila, že na své potřeby musím trochu zapomenout – starat se o vnouče je radost sama o sobě. „Mami, pospíchám, máme spoustu objednávek, fakt by nám to pomohlo,“ žadonila Monika, když mi do klína sunula batůžek s hračkami. Co jí na to říct? Samozřejmě, že přes veškerou únavu řeknete ano, když jediné, co vám zbývá, je mít alespoň tenhle kousek jejich života.