Když se mi rozpadl svět: Ztráta Matýska

„Matýsku! MATÝSKU, KDE JSI?!“ křičela jsem tak, až mi prasklo v krku a hrdlo mi zaštípaly slzy. Dětský smích, který se ještě před chvílí nesl ze zahrady, zmizel tak rychle a nenávratně, že můj mozek odmítal pochopit, co se stalo. Táta Petr vyběhl ze stodoly, tvář bledou strachem. „Hledala jsi u sousedů? Nemohl utéct k Honzíkovi?“

„Nešla jsem… myslíš, že mohl? Vždyť sotva otevře branku, víš, že je těžká…“ odpovídám spíš sobě než Petrovi, než mi dochází, že cokoliv je možné. Srdce mi bije v uších, panika mě rozdírá na kousky. Rozbíháme se, křičíme, ptáme se sousedky Kubišové, která u nás často sedí na kafe, jestli Matýska neviděla. Jen třepe hlavou, „ne, holčičko, neviděla, já… kdybych viděla, řeknu.“

Celý zbytek vesnice se přidává k hledání. Někdo volá policii, někdo hasiče. Všichni pobíhají kolem našeho domu, prohledávají křoví. Nikdy jsem si nevšimla, jak je kolem tolik zákoutí, kam by mohlo malé dítě zapadnout. Nikdy jsem si nemyslela, že tak obyčejné odpoledne v Květné může skončit tragicky.

Asi za dvacet minut, kdy už mi nejde ani dýchat, přiběhne pan Štěpánka a rozezleně, až třaslavým hlasem, vykřikne: „V rybníku u Novotných… tam něco plave, běžte rychle…“ Běžím tam, nemyslím na to, že na boso, že mi kloužou nohy v blátě, že Petra cosi hystericky drží zpátky. Jen letím. Nechci vidět to, co vidím. Nepřeji to nikomu.

Pak už je vše v mlze. Voda v rybníce, Petrový ruce kolem mě, sanitka, modré světla, prázdno. Nechci si pamatovat, jak držím jeho drobné tělo zabalené v dece, nehýbající se, studené. Všude sucho a prázdno.

Zbytek dnů, týdnů, měsíců je tichý, tupý, až téměř nehmatný. Petr ztlumí svá slova, začne víc pracovat ve stodole. Vyhýbá se mi pohledem. Nemluvíme o tom. Jen někdy jeho ruka těžce dopadne na stůl, až cinkne sklenička a já slyším, jak potlačuje pláč. Přestáváme vařit, nakupujeme jen to nejnutnější. Úklid dělám automaticky, ale bez Matýska je dům jen studené skladiště vzpomínek. Jeho plyšový králíček mi jednou vypadne z ložní skříně, a to je ta chvíle, kdy se zhroutím do kouta na dřevěnou podlahu a křičím, až mě sousedka uslyší přes plot a začne bušit na dveře.

Jsem sama, i když Petr spí vedle v ložnici. Moje matka přijela z Brna a říká: „Holčičko, musíš ten smutek nějak pustit, udělej něco, jděte si spolu s Petrem do lesa, mluvte…“ Neposlouchám ji. I ona ztrácí trpělivost, protože ve vesnici se o nás začíná šeptat. „Mohli to dítě lépe hlídat… Vždyť tam před rybníkem nebyl plot. Propáni, vždyť jsou to nezodpovědní rodiče.“ Sejdu občas do konzumu a cítím pohledy lidí. Vidím, jak pan Barták couvá k uličce s čaji, když mě vidí, nebo jak paní Říhová najednou hlasitě diskutuje o počasí, když procházím kolem.

Nikdo neví, co má říct. Někdo položí ruku na rameno, ale oči má vyhýbavé. Jde z nich strach, že by mohl říct něco špatně, nebo že se toho smutku nakazí. Jen jedna kamarádka, Eva, přichází, i když je sama rozpačitá. „Kájo, vím, že to nemůžu změnit, ale… chtěla bys někdy prostě mlčet se mnou? Jen sedět?“ Přikývnu. Společně mlčíme. Třeba to tak má být.

Petr a já jsme každý jinde. On večer venčí psa, dlouho se nevrací. O půlnoci ho najdu na lavičce u kapličky, v ruce poloprázdnou láhev slivovice. „Přestanu pít, fakt, jen… můžeš usnout vedle mě? Jsi tady, že jo? Nenechej mě v tom.“ Přitulím se k němu, ale přes obě naše těla vždy leží stín jednoho malého dětského těla, co tu chybí. Naše vina dýchá s námi.

Jednou, když jedeme do města koupit si nové záclony (potřebuji změnu, něco nového do toho umírajícího domu), potkáme v supermarketu paní učitelku z místní školky. „Kájo…, já vlastně nevím, co říct. Myslím na vás. Na Matýska pořád vzpomínají, děcka. Rády by vám snad nakreslily obrázek…“ Přikývnu, děkuji, něco ve mně při těch slovech povolí.

Doma rozbalím dětské obrázky, které jsme opravdu dostali. Jsou plné ručně nakreslených rybiček, modré a zelené pastelky, mezi nimi postavička s usměvavou pusou, s naším Matýskem. Pláču a poprvé cítím, že pláč není slabost, ale potřeba, že se musím nechat rozpadnout, abych se mohla pokusit znovu postavit.

Nejsilnější je však přestat si klást otázku „Proč právě my? Proč zrovna já jsem neuhlídala?“. Přesto si ji kladu znovu před usnutím, pokaždé, když zahlédnu něčí dětský úsměv, nebo slyším, jak za plotem dovádí ti šťastnější.

Petr jednou v noci šeptne: „Nevím, jestli to zvládneme, ale nechci tě ztratit. Nemůžeme spolu být jen vinou, musí tu být i něco jiného.“ Držím ho za ruku a hledím do tmy. Vím, že takové rány se nezacelí nikdy, jen s nimi nějak musíme naučit žít.

Zůstávám v té prázdnotě, kterou už dům bude mít vždy. Myslím na Matýska, na vinu, na bolest a hlavně na to, že žádná rodina by neměla zůstat v takovém smutku sama.

„Jak jste vy překonali podobný smutek nebo ztrátu? Povíte mi svůj příběh, abych věděla, že v tom nejsme s Petrem úplně sami?“